Moje mladší sestra Ivuška vyběhla s klíčema od Marijánky, jak ona říká našemu zelenému favoritu, a tvářila se jako vítěz. Do Boleslavi dneska řídila ona, a to z toho důvodu, že si tam potřebovala vyzvednout své brusle, které měl víc jak přes rok půjčené její kamarád. Přesto i kdybych se s ní o klíče zrovna nervala, sedla bych si dnes na místo spolujezdce asi tak jako tak. Nechtělo se mi dnes moc řídit. S odevzdaným pocitem jsem si sedla vedle ní a připásala se. Pro jistotu. Ségřin způsob jízdy je chvílemi stresující natolik, že bych si, ačkoliv jsem zapřísáhlý nekuřák, dala cigaretu a zavázala si pásku přes oči. Případně se připásala dalším pásem z druhé strany, kdyby tam ovšem nějaký byl. Ale abych jí nekřivdila. Jen si vezměte kolik kluků, mladých i těch starších, například drží volant. Jednou rukou nahoře, druhou řadící páku, ke které je nakloněný tak, div si tam neustele, a do toho všeho muzika stylu tuc tuc, která vám rve uši, pokud sedíte uvnitř. A to jenom proto, aby se támhleta holka, co jde po chodníku, ohlédla, co to je za auto a aby to tomu machýrkovi, co v něm sedí, udělalo dobře jeho egu. Ale tohle naštěstí není způsob Ivušky, ačkoliv v rodině jednoho takového blázna máme (brášku raději nebudu jmenovat). Zpátky k Ivušce, která mě dohání k šílenství tím, že drží volant pravda volant aspoň tou jednou rukou, v druhé, s cigaretou mezi prsty, řadící páku, ale když se jí snažím poradit v řazení, například když jsme projížděli směrem na Staré město do kopce podloubím a v těch zatáčkách, kde by si každý, kdo má favorita, jistě podřadil z pětky na trojku, mi odpoví, že nemůže řadit, protože si právě kouše nehet!! Dorazily jsme ke kamarádovi, vyzvedly brusle, pokecaly a mazaly zpátky do Bezna. Myslím, že se Ivuše nechala trochu unést rychlou jízdou, a po mém upozornění, že kdyby dala nohu na prostřední pedál, jistě by zjistila, že auto může jet i pomaleji. Nejspíš si to vzala k srdci, neboť po chvilce začala prudce brzdit a to tak, že jsem to nečekala a litovala, že jsem se hned nepřipásala. Místo toho jsem prohlásila, že: „Takhle zblízka jsem tu palubní desku ještě neviděla…“ a pás si raději znovu připnula. Kolikrát mám chuť jí říct, aby se držela na pravé straně silnice, protože do zatáček jezdila prostředkem nebo jsem se naopak obávala, že pojedeme brzy škarpou, jak se snažila držet vpravo. Já se tý mámě někdy fakt nedivím, že se bojí. Při zpáteční cestě, kdy jsme projížděli právě Jizerním Vtelnem, ani jedna z nás nemluvila. Koukala jsem z okna a přemýšlela nejspíš o nesmrtelnosti brouka, zkrátka koukala do blba (ne na blba) a chtěla najednou něco říct:
„Hele, Ivuše, přemýšlela jsem-„
Ivuše se na mě podívá nevěřícným pohledem a skočí mi do řeči:
„Tys přemýšlela?“
Po dlouhém zamyšlení, kdy jsem se snažila přijít na způsob, jak to říct jinak, jsem nakonec vyslovila:
„Napadlo mě?“….hihi… „no, akorát, že teď už nevím co…“
A další minuty ticha…
